logo    Džauhar Abdalláh Benzinia  malo - velko obchod  a orientální, břišní a etnické tance - výuka a taneční vystoupení 

O mně
Milý návštěvníku,
zavítal jsi do sekce „o mně“. Možná Ti můj životopis bude připadat poněkud bizarní- několikrát jsem tuto složku upravovala, avšak stále docházelo k tomu, že když jsem vynechala jedno, bylo to druhé jaksi neúplné. Když jsem napsala jen to druhé, stalo se to třetí jen polopravdou… Pokaždé jsem měla dojem, že tam ještě něco chybí, že je obsah jaksi plochý, bez hloubky a bez života a že jsem zde velký kus sebe zapřela. Mám-li popsat cestu k mé nynější profesi, musím se otevřít možná o něco více, než kdokoliv jiný. Zároveň s tím si plně uvědomuji, že tím pootevírám bránu možným osobám, které si budou chtít kopnout do mého ega. Také však vím, že na světě existuje spousta lidí s podobným osudem, jako je ten můj, jen nemají odvahu promluvit a otevřeně se hlásit k něčemu, co v těchto končinách a v dnešních dobách drtivá většina lidí považuje za tzv. nemožné a nereálné. Jsem však lidská bytost a lidsky se chci i prezentovat – nejsem stroj, který má v sobě naprogramované nějaké pohyby, které pak jen mechanicky předvádí. Nejsem ani stroj na balení balíků a nejsem ani automatická psací mašina. Jsem živá bytost, která se snaží v tomto světě jít po cestě, kterou považuje za nejlepší, bytost, která má své touhy i přání, negativa i klady. Má činnost vyžaduje dennodenní styk s lidmi a i proto pojímám tuto prezentaci velice osobně, aby bylo zřejmé, že jsem naprosto obyčejný člověk.
A také člověk, kterému se zhmotnily všechny krásné dětské představy o budoucnosti i „dospělácká“ přání a který se rozhodl o svou radost a zkušenosti podělit i s ostatními…
Narodila jsem se v Táboře (ve znamení Střelce) a dětství jsem strávila v malebném městečku Mladá Vožice.
Orient mne doslova pronásledoval vlastně od dětství- nejprve vše začalo podivnými sny z tenkrát mně neznámých krajů, o kterých jsem byla přesvědčena, že jsou nějakým způsobem součástí mého života. Později vše začalo být více a více zřejmé, když jsem na základě mezi tím nabytých zkušeností a poznání již dokázala ony neznámé kraje zařadit do konkrétních zeměpisných oblastí a někdy i časových období. Začala jsem se o důvod těchto zvláštností více zajímat, zároveň s tím jsem aktivně hledala informace o všem, co souviselo s oněmi „snovými“ zeměmi. Čím více jsem ale hledala, tím více jsem byla zmatená. Vše poukazovalo na skutečnost, že to vše jsou útržky vzpomínek na mou minulost. Tenkrát jsem ještě zdaleka ani trochu nechápala pravé důvody toho, co se mi dělo a nedokázala jsem téměř nic z toho zpracovat, obrovská připoutanost ke starověkému Egyptu a kulturám Orientu mi akorát přinášely hluboký smutek, nepochopení a posměch a já se sama sebe ptala, proč musím vědět to, co vím? Utápěla jsem se v nostalgii a začínalo mi pomalu docházet, že pro mé „výlety do minulosti“, jež pro mne byly samozřejmostí, nemá nikdo pochopení. Rodiče vše zametli pod koberec s tím, že možná máme prapředky v Turecku a nebo že nejsem zcela duševně zdráva a tím byla celá záležitost uzavřena. Trvalo mi leta, než jsem mohla pochopit všechny souvislosti a důvody, nebo alespoň jejich určitou část - proč se mi to vše musí dít (a proč nemohu mít klid tak, jako ostatní?!?), k čemu mi to vlastně bude a je dobré a jak se k tomu mám postavit. Dnes to vše považuji za milost Nejvyššího Pána, jsem vděčná za všechny tyto vzpomínky a s tím spojené zkoušky i tzv. nesnáze, které mne ohromným způsobem posunuly vpřed na mé životní pouti. Když jsem totiž pochopila, jak s tím vším mám naložit, že to vše mám a mohu použít ve službě lidí a ke svému osobnímu růstu, změnil se tím i můj život. Poznala jsem také, že není třeba vzdávat se svých cílů ani odvážných plánů a že člověk může žít tak, jak skutečně chce– v tomto světě není nic nemožné…
K orientálním tancům jsem se dostala díky své minulosti (jak jsem už tedy předeslala výše) z níž pramení má současná velká láska a připoutanost ke starověkému Egyptu a orientálním kulturám. Studiem knih o dávné civilizaci lidí na Nilu jsem doplula až do současnosti - k Egyptu modernímu, arabskému a odtud byl už jen krůček k břišním tancům a pak i k etnickým tancům severní Afriky atd.
Ačkoliv jsem původní profesí chemik, v oboru nepracuji- po maturitě jsem svérázným způsobem vykročila do světa dospělých, přičemž jsem si vytkla za cíl hledat Boha a pomáhat lidem. Věnovala jsem se filosofii, mystice, ezoterice, dobročinnosti a psaní prózy. Nezřídka jsem se také vydávala na nejrůznější cesty. Nenechávala jsem se svazovat zažitými konvencemi, co je nebo není vhodné, a co je právě tzv. „in“ a co už je „out“. Chtěla jsem žít svůj život skutečně zodpovědně a opravdově, v tom nejhlubším slova smyslu, ne jen pouze hrát divadélko, které po mně společnost vyžadovala. Vše, co jsem dělala, jsem dělala s vážností a do všeho vkládala srdce, poněvadž jsem měla vždy jasnou představu a cíl, že z toho všeho vzejde něco dobrého - nebo jsem to tak alespoň vždy zamýšlela. Každá výprava, počin a akce mne nesmírně obohacovaly. Cosi mě přitom zároveň pořád táhlo k tomu, abych se snažila perfektně si osvojit různé techniky orientálních břišních tanců. V té době pro mne byly orientální břišní tance zatím jen zálibou pro vlastní potěšení, která se pojila s životy, ztracenými někde v hlubinách času a ke které jsem se vracela jen občas, vlastně pořád čím dál méně. S přihlédnutím ke svému strachu z lidí a k introvertní povaze jsem sama v duchu to vše předem odsoudila k občasnému tančení jen pro svou osobní radost, bez zatížení jakýmikoliv ambicemi na tanečním poli. Přesto jsem se poměrně rychle opravdu rozhodla, že začnu na sobě tvrdě pracovat – tentokrát ale již pod vedením skutečně profesionálních tanečníků. Do cesty mi přicházeli jak výborní učitelé, tak i ti tzv. méně dobří, někdy to byli zcela prostí, chudí a neznámí lidé, jindy to byly osoby, které jsou známé i za hranicemi své vlasti, někteří dokonce i zde v Evropě. Všichni mí učitelé tance mají můj vděk a vážím si toho, že mi bylo dopřáno vstřebat to vše, co mi předali, nebo že byli a stále jsou zdrojem inspirace pro můj další taneční pokrok a že mi věnovali svůj čas a hlavně svou trpělivost. Tančila jsem si tak stále nějakou dobu jen tak sama pro sebe, ale osud mne tlačil pořád dopředu, takže po čase jsem začala nakonec  vystupovat i před publikem a ještě později jsem na základě podnětů z okolí a vlivem situace, která mne doslova strkala dál, začala tanci vyučovat i ostatní, byť jsem se tomu předtím dlouho vnitřně bránila. V té době jsem též začínala shánět a distribuovat pro zájemce doplňky pro orientální tance z Turecka a časem se tak ze skromných drobných a příležitostných prodejů vyvinul čilý obchod a jeden z hlavních způsobů obživy. Přitom už nezůstalo pouze u potřeb pro tance dovezených ze „země půlměsíce“, ale sortiment jsem obohatila o mnoho dalších produktů. V současné době dovážím zboží již z různých států, zahrnující prakticky téměř celou Severní Afriku a část Asie.
V současné době nejvíce působím v Praze a v Příbrami. Jsem (šťastně Smile) vdaná – jak jinak, než za muže arabského původu a vychováváme spolu naše 2 princezny. Ve volných chvílích se kromě své práce a rodiny ráda věnuji četbě (literatura faktu), psaní, procházkám v přírodě a poznávání cizích krajů, v neposlední řadě též józe, meditacím etc. Závěrem bych chtěla vyjádřit velký dík své nynější milující rodině, která mě s nadšením podporuje a pomáhá mi v mé činnosti a v neposlední řadě chci vyjádřit ohromné díky také Bohu za to, že mě provází na mé pouti tímto světem a je ke mně velice milosrdný.

Někteří z učitelů tance: Lejla Chaba, Aydemir Acik, Nazím Kuyumcu, Tárik Sultan, Zahrá